Proměny vznikly v roce 1987. To je dost dlouhá doba. Když byste se měl otočit a zhodnotit těch třiadvacet let na co byste zavzpomínal?


Určitě na spoustu lidí, kteří kapelou prošli. V roce 1987 stálo u jejího zrodu šest lidí včetně mě. Z tehdejší sestavy jsem zůstal v kapele pouze já. Ale byla to báječná doba a já na ni vzpomínám rád a doufám, že všichni, kteří s námi hráli, či hrají, to vnímají stejně jako já.


Jak jste vybírali jméno kapely?


Jméno kapely jsem navrhl sám, přišlo to samo všichni souhlasili. Těch kapel, které mají stejný název jako ta naše je v republice hodně, ale ty vznikly až po nás.


Začátky v jiném režimu nebyly zrovna jednoduché, jaké to bylo ve vašem případě?


Při založení kapely jsme museli mít zřizovatele, sehnali jsme tehdejší novou firmu SZP Chvojnice Lhotice u Kralic nad Oslavou. Ti nám zakoupili pro začátek aparaturu. Hned v tomto období, na podzim roku 1987, jsme museli projít přehrávkovými zkouškami.


Nyní je vás v kapele pět. Jak jste se k muzice dostali?


Většina členů jsou amatéři, kteří v mládí navštěvovali „lidušku“, ale nováčci to rozhodně nejsou. V minulosti už hráli v některých kapelách jako Matador, Horanka nebo SSM. Všichni hrajeme rádi, ale opravdový profík, je náš saxofonista Rosťa Uhlíř, který učí na třebíčské umělecké škole a muziku vystudoval.


Specializujete se na nějaký hudební žánr?


V dnešní době to považuji za handicap, když se kapela specializuje pouze na jeden žánr. Je to pěkné, když můžete hrát, co vás baví, jenže ne vždy to co baví vás se líbí návštěvníkům a publiku. Pokud umí kapela zahrát vše je to rozhodně její výhoda a pak si může dovolit zahrát i to, co její členy baví nejvíc.


Letos jste jako jedna z třebíčských kapel dostali možnost zahrát na slavnostech UNESCO, co na to říkáte?


Byla to pro nás velká příležitost ukázat před tolika lidmi, co umíme a dostat se tak trochu do podvědomí lidí. Na Třebíčsku je snad největší koncentrace muzikantů na centimetr čtvereční (smích), jenže bohužel moc příležitostí ukázat se nemají. My tu šanci dostali a myslím, že jsme ji dokonale využili.


Jak to vypadá na kulturním poli?


V Třebíči i v okolí to přes týden nestojí za nic. Během týdne se nikde nehraje, ale v pátek a v sobotu to všude ožívá. Jenže to jsou jen dva ani ne dny, ale večery.


Uvítal byste nějakou možnost takové přehlídky regionálních kapel, která by se dejme tomu konala jednou za rok?


To víte, že ano. Jenže tady je takových kapel, že by na to jeden den nestačil. Ale určitě by to bylo fajn. Koncertů se tady koná hodně, jenže ve většině případů jsou to kapely odjinud. Muzikanti z Třebíčska nedostávají takový prostor pro své zviditelnění.


Co hrajete?


Každému pořadateli předkládáme repertoárový list, který musí pořadatel schválit. Záleží taky na akci, na které hrajeme a podle toho skladbu písniček děláme. Ve většině případů taneční hudbu.


Stalo se vám někdy, že byla zábava nebo ples, kde jste hráli předčasně ukončen, protože se ovínění návštěvníci pobili?


Správný muzikant musí být dobrý psycholog. Na začátku akce se hrají jiné písničky než v polovině či na konci. Když vidím, že se někdo začne pošťuchovat, z rychlejších rytmů přejdeme do pomalejších. Každý se musí chytit partnerky a je po potyčce. Zatím jsme to vždycky dokázali zvládnout, předčasně jsme nikdy končit nemuseli.


Teď je takové mrtvé období. Léto a zábavy pod širým nebem skončily a plesová sezona ještě nezačala. Co dělají muzikanti v tomto mezidobí?


Je to přechodné období. Momentálně hrajeme každý pátek na Donu. Je to přechodně, než začnou plesy. Je to báječná příležitost, jak se ukázat. V prosinci začínají plesová sezona a to začneme jezdit i mimo město do okolních míst.


Co připravujete na příští rok?


Máme v šuplíku nějaké své písničky a rádi bychom je vydali. Ještě nám dvě, tři chybí ale rádi bychom na začátku příštího roku vydali své první autorské CD.