VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Sen? Ampulka jako poloprofesionální divadlo, říká Michal Lukáč

Třebíč - Ochotnický divadelní soubor Ampulka z Třebíče má za sebou nejedno vystoupení. V pátek je ale čeká snad to největší. Večer se v Národním domě uskuteční premiéra celovečerní komedie (Ne)lež. Při této příležitosti jsme si popovídali s vedoucím souboru Michalem Lukáčem.

28.6.2013
SDÍLEJ:

Chybět nebude návštěva domu Seligmanna Bauera.Foto: Deník/ Michaela Hasíková

„Každý kluk, co šel do divadla, tam šel kvůli holkám, to platí pořád," směje se. Sám působí v Ampulce 15 let. Tedy takřka od počátku.

Odkdy se píše historie divadelního souboru Ampulka?

Divadelní soubor Ampulka už má šestnáct let. Vznikl na půdě třebíčského gymnázia jako divadelní seminář pod vedením pana profesora Jindry. Původně měl mít soubor krátké trvání, nicméně se nám za dva roky podařilo nazkoušet hru Hadrián z Římsů, poté odmaturovali zakladatelé Vilma Frantová a Tomáš Kotrba, divadlo se jim zalíbilo a funguje doteď, jen s jiným obsazením. Tomáš Kotrba už mezi námi není a Vilma Frantová je relativně úspěšnou herečkou v Praze, teď například hrála v Ordinaci v růžové zahradě.

Premiéra (Ne)lež

Divadelní soubor Ampulka Třebíč má za svoji šestnáctiletou historii na svém kontě mnoho různých vystoupení, mezi kterými však nebyla žádná celovečerní komedie. To už teď neplatí. Dnes večer je totiž na programu premiéra komedie (Ne)lež v režii Galiny Brožkové. Představení třebíčských ochotníků je volně motivováno hrou „Půjdeš mi za svědka?" od Jeana-Luca Lemoina a jak už sám název napovídá, půjde o to, jak si lidé navzájem lžou a že nic není takové, jak se na první pohled zdá. Premiéra hry (Ne)lež se uskuteční v pátek 28. června v 19.00 ve velkém sále Národního domu v Třebíči. Vstupenka pro dospělého vyjde na 80 Kč, děti, studenti a důchodci zaplatí 50 korun.

Je právě ochotnické divadlo ideální průprava k budoucímu se profesionálnímu prosazení?

Daří se nám vychovávat nové herce a herečky. Já se je od toho snažím trochu zrazovat, protože od kolegů, kteří se tím živí, vím, že to není jednoduché, naopak je to strašná řehole.

Říkáte, že existují i klidnější a stálejší zaměstnání?

Není to ani tolik o té stálosti, člověk musí mít hlavně opravdu hodně ostré lokty, aby se prosadil. Kdo se chce prosadit, musí být také hezký. To vždycky fungovalo a fungovat bude. U ochotníků to není až tak důležité, ale u profesionálních herců je opravdu důležité, aby byl hezký. Tím myslím, aby byl hezký člověk nejen pohledově, ale aby měl i charisma, zkrátka něco, čím zaujme.

Co se zázemí týče, vy zkoušíte a hrajete v Národním domě?

Je to trošičku složitější. Tím, že jsme samostatně stojící občanské sdružení a naším zřizovatelem není ani město, ani městské kulturní středisko, s tím máme trochu problém. Paní ředitelka Hanáčková nám ze své dobré vůle dala záštitu a máme k dispozici prostor, pracovně mu říkáme kumbálek, kde můžeme dělat scénáře a fungovat. Za nějaký honorář pak po dohodě s MKS můžeme zkoušet ve velkém sále. Představa toho, jak každý pátek zkoušíme v Národním domě ve velkém sále je ale lichá, takovou příležitost nemáme. Chápeme to, městské kulturní středisko má dost svých akcí a technici jsou taky jenom lidi a potřebují se někdy vyspat. Vycházejí nám vstříc, ale v rámci svých možností.

Nejčastěji tedy zkoušíte ve svém kumbálku?

Ano, je to ale prozatímní záležitost, protože kumbálek je v suterénu Národního domu a MKS s ním má další plány. Teď moc netušíme, kam se uchýlíme, jestli si nás někdo vezme pod svá křídla a bude nám ochotný nabídnout nějaký prostor. Jsme samozřejmě schopni se na tom podílet, ale dvacet tisíc za prostor na zkoušení dát nemůžeme. Zatím tedy zkoušíme v kumbálku, občas ve velkém sále a dvakrát do roka jezdíme na divadelní soustředění.

O co nejlepší výkony se tedy snažíte i přes ne zcela stoprocentní zázemí?

Snažíme se to dělat pořádně. Teď jsme se ale výrazně posunuli dál. Začali jsme totiž zjišťovat, že máme svoje vlastní limity. Co se divadelního nebo uměleckého vzdělání týče máme u nás jenom dva lidi. Tomáš Nováček má vystudovanou JAMU jako hudební skladatel a nám zajišťuje hudbu, Danča Špundová studuje divadelní vědy, ta řeší dramaturgii. Pořád jsme ale hledali hlavní pozici, režiséra. Já jsem sice něco režíroval, ale nejsem režisér. A s tím mám problém, protože některé věci dělám po svém, z pozice náročného diváka, a nejsou divadelně správně. Divadelní principy jsou nicméně daleko obšírnější záležitost. Podařilo se nám domluvit spolupráci s Galinou Brožkovou, která nám teď režíruje. Co se týče kvality, snažíme se nasazovat laťku výš a výš. Mým snem je, abychom se jednou stali poloprofesionálním divadlem.

Jak velký rozdíl to je, když režíruje profesionál?

Markantní. Nepředstavitelný v divadelní kreativitě. Řeknu příklad hledali jsme scénář pro novou divadelní hru. Prošli jsme jich stovky a zůstalo nám jich za prsty asi pět, u kterých jsme si říkali, že bychom si je chtěli zahrát, že by mohly být zajímavé. Společně s Dančou Špundovou jsme se snažili scénář nějak uchopit, rozebrat a chtěli ho nacvičit. Potýkali jsme se s tím rok. Plno lidí si myslí, že scénář je hotová záležitost, to ale není pravda. Scénář je velmi hrubá kostra, která řeší dialogy, ale nic okolo. Neřeší kde a kdo z postav má být, jaká je motivace a podobně. A tohle je právě práce režiséra, který už musí v postavách vidět charaktery, musí umět vystavět situace, načasovat vtipy, vymyslet scénu, je to takový manažer. My se vždycky zaměřovali na text a zjistili jsme, že nejsme schopni hru dotáhnout do konce. Galina přišla, my ji dali pět scénářů s tím, že bychom rádi dělali kus „Půjdeš mi za svědka?" od Jeana-Luca Lemoina. Ona se na to podívala, řekla: Dejte mi týden, za týden přišla a scénář byl o 75 procent seškrtaný. Vzala jenom námět a na něm vystavěla kompletně novou hru, tu ještě doplnila druhou dějovou linii, která původní příběh rozvíjí a obohacuje. To je věc, se kterou jsem se já setkal poprvé a to je právě ta divadelní činnost, to je divadlo.

Na práci s profesionálem si očividně stěžovat nemůžete…

On to ani nemusí být profesionál. Znám plno amatérských režisérů, kteří znají divadelní postupy. Vědí, jak mají vystavět příběh, aby byl divadelní. Galina nám přinesla obrovský nadhled na to, jak by měly věci po divadelní stránce vypadat, je to pro nás všechno neustále inspirující.

Kdy jste spolu začali spolupracovat?

My jsme ji scénář dali v březnu, ona řekla, že v květnu bude premiéra. Po našem ročním trápení nás tím dostala do kolen (směje se). Nicméně jsme odjeli na divadelní soustředění a máme premiéru. Sice o měsíc později, ale to je kvůli tomu, že dříve nebyl v Národním domě volný termín.

Jste před premiérou nervózní?

Jak kdo. Já si trému nechávám až po představení, protože i v zaměstnání jsem zvyklý mluvit před lidmi, ale ostatní kolegové nervózní jsou.

Jak se s nervozitou divadelní herci vyrovnávají? Pomůže panák na uklidnění?

Řekl bych, že nervozita je hrozně důležitá. Ten, kdo není vůbec nervózní, dává na odiv, že je mu to jedno. Kdežto když na někom vidím, že je na divadle nervózní, že má strach a bojí se, aby to dopadlo dobře, tak je to vlastně v pořádku. Já si ale nemůžu dovolit být moc nervózní. V okamžiku, když vedoucí divadelního souboru bude nervózní a bude to přenášet na ostatní, nepřinese to nic dobrého. V duši nervózní jsem, mám strach, aby všechno dopadlo dobře, ale nedávám to tolik pocítit. A jak se uklidňujeme? Navzájem, říkáme si, že to dopadne dobře, že to zvládneme, měli jsme generálku a zkoušky, kde jsme si nazkoušeli, co se stane, když… Navíc máme za sebou desítky představení a víme, že v okamžiku, kdy se dostaneme do úzkých, dokážeme se z toho vylhat, zaimprovizujeme nové téma a v okamžiku, kdy udržíme postavu, což se nám daří, divák ani nepozná, že bylo něco špatně. Ale malý panáček nikdy neuškodí.

Má i ochotnické divadlo právě pro případy, kdy se herci dostanou do úzkých, nápovědu?

Nápovědu máme, ale nikdy jsme ji nevyužili a doufám, že ani nevyužijeme. Možná to bude znít divně, ale nápovědu nemůže dělat každý. Jednak je to nevděčná úloha, druhak musí nápověda, nám ji teď dělá režisérka Galina, vycítit, kdy jsme v úzkých. Když zůstane zachovaná myšlenka a děj, od textu se odchýlit můžeme úplně bez problému. Nápověda by do toho neměla zasahovat a zbytečně nás znervózňovat.

Když vypadne text a na nápovědu nehrajete, používáte ono cimrmanovské „copak jmelí, ale jmelí?"

Ne, ne (směje se). Když vypadne text, tak vždycky ctíme děj, myšlenku, situaci a obraz. Pokud vypadne jedna věta, kterou někdo navazuje, dokážeme si navzájem pomoct, další herec větu převezme nebo děj posune dál bez toho, aniž by musel někdo našeptávat „Teď jsi měl říct to a to." Děláme to možná jinak, ale to, co my hrajeme, není Shakespeare.

Pokud si divák nevšimne, že se něco zaseklo, problém to není, je to tak?

Určitě. Já si právě myslím, že kdybychom měli nápovědu, spoléhali na ni, vypadl by text, děj zamrzl a někdo se bude pomalinku šinout z místa A do místa B a nastrkovat ucho, aby slyšel, bude to daleko horší než když improvizací posuneme děj dál.

Kam chcete soubor dlouhodobě směřovat? Budete se vyhraňovat k jednomu určitému tématu?

Nemyslím si, že bychom se chtěli nějak vyhranit, příležitosti totiž chodí tak nějak samy. Když jsme začali hrát pohádky, dělali jsme je nejdřív v Třebíči pro školky, pak se to najednou rozkřiklo, začali jsme jezdit na zájezdová představení a teď už máme komunitu lidí, ke kterým jezdíme hrát novou pohádku každý rok. Další větev je, že se snažíme udržovat kulturu v Třebíči. Tím, že nejsme šermíři, se nepodílíme na Třech kápích, ale dostali jsme z městského kulturního střediska nabídku, jestli bychom nechtěli dělat židovskou tematiku. Pustili jsme se do toho, nejdřív jsme udělali představení Modche a Rézi, potom se k nám dostala pobídka na Bauerovy. Obě věci se povedly dokonce takovým způsobem, že jsme s představením Modche a Rézi vyjeli do Prahy a do Brna a pokud to dobře dopadne, příští rok bychom s tím měli jet do Terezína. To máte tedy pohádky, dětské dny, rodinu Bauerů včetně židovského divadla, vrhli jsme se na celovečerní komedie, moderujeme festival Šamajim, vánoční trhy a každoročně rozsvěcujeme na náměstí stromeček. Je toho dost.

Co považujete za největší úspěch Ampulky za celou její historii?

Úplně upřímně? Že jsme se nerozpadli. Vezměte si, že se u nás vystřídala jedna, ne-li dvě generace herců, které je okolo patnácti let. Ti odmaturují, odejdou do Brna, do Prahy a jen velmi málo se jich vrátí zpátky. Když vám z dvanácti lidí najednou zůstane pět, s divadlem to otřese. Nováčky musíte naučit mluvit, hýbat se, obrousit jim hrany a to trvá. Pokud bychom neměli zdravé jádro, tak bychom to nepřežili. A troufám si říct, že pokud vydrží sponzoři, zdraví a celá řada dalších věcí, jenom tak se nerozpadneme.

TADEÁŠ MAHEL

Autor: Redakce

28.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Mladíci sestřelili Znojemské Orly

Ilustrační fotografie.

Mladá řidička byla pod vlivem drog

Sexuolog Weiss půjde k soudu v říjnu. Hrozí mu trest až šest let vězení

Pelhřimov – Až šest let vězení hrozí sexuologovi Petru Weissovi z Prahy za to, že loni v září podle policie způsobil na Pelhřimovsku dopravní nehodu, při níž zemřeli dva lidé, a jeden byl vážně zraněn. Dvaašedesátiletý lékař tehdy vyvázl s lehkým zraněním. Policie nakonec dospěla k závěru, že Weiss se před nehodou nevěnoval řízení a jel příliš rychle. Vyšetřování bylo ukončeno a spis už je i s podanou obžalobou u Okresního soudu v Pelhřimově.

Slavnosti Tří kápí nabídnou hudbu, průvod či ohňostroj

Třebíč - I letos budou Třebíčští oslavovat bohatou historii svého města. Od pátku až do neděle se zde bude konat čtrnáctý ročník kulturně-společenské akce Slavnosti Tří kápí.

Květinová výstava se stěhuje ze školy na obecní úřad

Vladislav – Tradice květinových výstav je s Vladislaví spjatá. Trvá již od roku 2000, kdy výstavy začali pořádat členové místní organizace českého zahrádkářského svazu. Většinou zahrádkáři připravují dvě výstavy, jednu na jaře a druhou v létě.

Velká cena města Třebíče se poběží už po pětatřicáté

Třebíč – Rok se s rokem sešel a jeden z nejtěžších atletických závodů opět klepe na dveře. Velká cena města Třebíče má v sobotu na programu už 35. ročník. Tradiční závod vznikl ještě za okupace, v padesátých letech administrativně zrušený a v devadesátých znovu obnovený. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení