Říkal jste mi, že se chystáte s nástrojem na opravu. Moc takových lidí, kteří by to zvládli, už ale není. Čím to je?

Opravář Lídl v Brně zkrachoval, v Náměšti je nějaký Hapal, jenže ten opravuje hlavně klarinety a saxofony, takže jsme s dechovkářem museli až do Bystřice pod Pernštejnem. Tam je člověk, který se řemeslu naučil právě v Brně u Lídla a teď ho dělá doma.

Co je vlastně potřeba na trumpetě a obecně žestích opravovat?

Může něco upadnout, třeba mně se to stalo s držákem na noty, takže ho bylo potřeba přiletovat. Je to ale dost náročná práce, protože tím, jak se nástroj zahřeje, tak se v něm může pokazit něco dalšího. Navíc ty dnešní jsou lakované a i ten lak tou prací trpí. Ale pořád se vyplatí opravovat, protože cena nových nástrojů jde do desetitisíců. Tohle moc lidí nevidí.

Vidí to mladí?

Jsou takoví, kterým se dechovka líbí. Ale spousta z nich je na tom tak, že když přijedeme někam třeba na hody, tak se k nám přidají i mladí a chtěli by zpívat, jenže neznají slova. Chytnou se melodie, ale text neznají. Je to logické, když si zapnou televizi nebo rádio, tak lidovou písničku neuslyší, vážnou muziku taky ne. Když jsme u toho, tak tam vlastně není moc ani těch českých.

Čím to je, že mladí nemají k české muzice vztah?

Staří muzikanti říkají, že jim maminka nebo tatínek zpívali a ono to v nich zůstalo. Já to vím z vlastní zkušenosti. Maminka, když třeba věšela prádlo, tak si zpívala. Tak jsem se ty písničky naučil, a vím to i od jiných muzikantů, že na tom byli stejně. Jsou i zpěváci, kteří si odmala zpívali u mytí nádobí a už jim to zůstalo. Vezměme to jednoduše: Když nějakou hudbu slyšíte a něco vám říká, připomene vám mládí, to, co je mi povědomé, tak se mi líbí a mám k tomu úplně jiný vztah. Když pak z rádia slyšíte něco, co neznáte, tak vám to nic neříká.

Takže základ hudebního umu vlastně může vzniknout z takových maličkostí jako zpívání rodičů dětem?

Myslím, že ano. Někteří rodiče ale už dnes zpívat ani neumí. Dneska je trend takový, že rodiče řeknou dítěti o televizi a mají od nich pokoj. To je neštěstí.

Možná by nebylo, když by v té televizi byla nějaká ta lidovka.

Mám dvě vnučky, a když vidím, jak se dívají na televizi a co tam dávají, tak to je neskutečné. Já se na ni moc nedívám, ale vím, že se před několika dny dívaly na Krokodýla Dundeeho. Ten první díl ještě jde, druhý jakž takž, ale ten třetí… To je něco hrozného.

Zmínil jste se o tom, že vám rodiče v mládí zpívali. U muziky jste zůstal, takže to asi na vás vliv mělo.

Určitě mělo. Začal jsem pak chodit do hudební školy. Učil mě nějaký pan Staněk, ten je nejvíc na vině, že jsem u toho zůstal. Začal jsem prvně na housle, pak na trubku. On mě dovedl do Polužanky z Březníka, pak se udělala muzika v Rapoticích, kam jsem taky nějaký čas chodil. Později jsem pomáhal i kapele pana Šabaty v Sudicích. Po vojně jsem hrával v Náměšti ve Velamosu. Byla tam v té době stejnojmenná fabrika. A tento plánovaný rozhovor mě přiměl, abych se podíval do archivu a našel kromě jiných i fotku kapely Velamos. Z hrůzou jsem zjistil, že žijící je tam už jen jeden. Já.

Jak dlouho Velamos fungoval?

Fungoval poměrně dlouho, jenže v roce 1984 nebo 1985 zemřel kapelník a už to nebylo ono. Tak jsem začal přemýšlet o tom, že udělám dechovku sám.

Už v těch osmdesátých letech?

Ano. Hrát jsme začali týden po tom, co se k nám donesla zpráva, že došlo k havárii v Černobylu. Ona nedošla hned. To jen na Vídni ukazovali, jaká se na Ukrajině, bývalém Sovětském svazu, dělají opatření, na naší televizi dávali, jak se tam spokojeně pasou kravičky. První vystoupení jsme měli v roce 1986 v Třebíči na Prvního máje.

Tam hrálo více kapel?

Jistě. Hrál tam třebíčský Smíšek nebo Borovinka. To už dnes nikdo nepamatuje.

V Moravských Budějovicích prý bylo kdysi snad pět dechových kapel. Vy se zmiňujete o dvou třebíčských, jedné náměšťské.

V Náměšti byly dvě muziky, další byla ve Vícenicích, další v Březníku, v Rapoticích, v Popovicích, ve Stanovišti. Tam byl nějaký pan Fišer, jeho muzikanti chodili v hornických uniformách a měli v sobě vojenský dril. Povely raz a dva se jen nesly. A právě v době toho pana Fišera se podařilo vychovat hodně muzikantů z okolí a pozůstatky jsou patrné i dnes. To je jeho dědictví. Tady u nás je to po tom Staňkovi, který vyučil i mě. Takových je nás víc. Po nás už to ale bude špatné. Taky jsem vedl hodiny hudby, snažil jsem se o založení dechovky z mladých, vypadalo to nadějně, ale teď už nehraje myslím nikdo. S nástroji je to totiž velká práce, cvičit se musí každý den. Jak přestanete, už se do toho těžko dostáváte.

Čím se to tak stalo, že tolik dechovek zmizelo? Jmenoval jste Vícenice, Rapotice, Sudice.

Dřív to bylo tak, že se chlap vyučil, šel na vojnu, dostal se k muzice. Pak přišel do civilu a chtěl hrát. Teď nevyučí hudební škola v Náměšti nikoho. Za posledních několik let si žádného vyškoleného vyučeného hudebníka na na žestě nevybavuji. Teď tam učí Víťa Kameník, tak snad se to pohne k lepšímu.

V Lesance jste na tom jak věkově?

Když jsme začínali, tak jsme byli mladí, plní elánu. Dnes je nám o třicet let víc. Ale máme tam i mladší, čtyřicátníky, a teď vlastně i nově dvaadvacetiletou, velice pohlednou zpěvačku. Můj ročník, kolem šestašedesáti let, jsme tam tři, nejstaršímu je osmasedmdesát let, ale výkon odvádí. To je pan muzikant.

Takže nejste úplně ztracení?

To ne, stále hrajeme a ještě hrát budeme.

Jak často hrajete?

Květen, červen skoro každý víkend. Jen já mám za letošek odehráno kolem padesáti vystoupení, ne vždycky s Lesankou, ale chodím i na výpomoc do jiných kapel. Plesy už hrajeme spíš výjimečně.

Čím to je?

Pořadatelé si pozvou duo, které jim zahraje všechno. Nás vidí jako příliš početné uskupení. Přitom si ty dvojičky o moc míň než my nevezmou. Jsme u toho, že lidé nemají k dechovce vztah. Přitom by se nikdo z nás neměl omezit jen na jedno, ale snažit se mít širší záběr. Já se o to taky snažím, neposlouchám jen dechovku. Nemůže to jít pořád dokola.

Ale souhlasíte, že dechovka k naší zemi patří, je tady zakořeněná a mělo by se k ní tak přistupovat?

Zakořeněná je, ale ty kořeny už jsou dost mělko. Víte, my při hodech chodíme po dědině a ti stárci by s námi tak rádi zpívali, ale oni opravdu neznají slova. Znají jen Co jste hasiči a to chtějí pořád dokola. Moje vnučka chodila do sboru. Tam se ale zpívali samé umělé písničky. Ve škole už ani to ne.

Co myslíte těmi umělými písničkami?

Lidová je taková, která se přenáší po staletí ústním předáváním, umělá je taková, že si někdo řekne, že něco napíše, a taky to udělá. Neříkám, že všechny zůstanou umělé, některé zlidoví. Ty je třeba prosazovat, a ne pořád stále něco nového. Vždyť máme pěkné písničky, nevidím důvod, proč bychom na ně měli zapomínat. Když jsem se jako učitel zeptal dětí, kterou písničku se od rodičů naučili, tak říkali, že Skákal pes přes oves, Halí, belí. To je všechno.

Dalo se to ještě při hudební výchově dohnat?

Byla to doba, kdy jsme ještě museli umět na housle, takže jsme dětem s kolegou hráli a snažili se to do nich dostat. Ale to už pak opravdu není ono, nejde to tak přirozeně jako od rodičů.

Takže se o to snažíte už jen hraním?

Dá se to tak říct. Kromě dechovky jsme před časem založili i žesťové kvinteto, se kterým hrajeme spíš vážnější věci. Práci s tím máme hlavně o Vánocích při koncertech v kostelech, párkrát jsme hráli v Náměšti na zámku nebo při Noci kostelů.

Jak nepříznivý vývoj pro dechovku zvrátit?

To nevím, ale ten trend pokračuje. V kapele je nás teď třináct a jsou tam lidé z Třebíče, od Brna, Velké Bíteše a Moravského Krumlova. Doba, kdy bývala kapela v každé dědině, je pryč. A v čím dál větší míře se objevuje to, že kapelám někdo chybí, takže se chodí zastupovat, jak jen se dá. Na akci potom přijede jiná kapela, ale lidi jsou stejní. A navíc to nejde brát tak, že z toho někdo zbohatne. Když si spočítáte cestování a nástroje, tak jste opravdu na nule. Je to pěkný koníček, ale kdyby nás to nebavilo, tak bychom to dělat nemohli.