Neapol představuje centrum středomořské kultury, v níž se odráží řecké, římské, španělské, severoafrické a arabské vlivy. To pro vás představuje asi velkou výhodu?


Samozřejmě, Neapol je unikátní město s hlubokou kulturní identitou. Dokáže asimilovat rozdílné kulturní vlivy a citlivě přizpůsobit vlastním tradicím. Bez tanců tammuriata a hudby si život v Neapoli nedokáže nikdo z nás opravdu ani představit. Patří k městu, je to pro něj příznačné.


Co to jsou písně a tance tammuriata? Zůstává jejich pozice v neapolské hudbě pořád silná tak jako v minulosti?


Tammurriata není pouze píseň, ale především prastarý tanec z okolí Neapole. Tancují ho páry uprostřed kruhu, kterývytvoří ostatní lidé. Má zvláštní rytmus a souvisí s ním specifický způsob zpěvu. Doprovázejí ho rámové bubny tammorra a tanečníci navíc používají kastaněty. Tammurriata se tancuje při příležitosti populárních náboženských slavností pro Madonnu, naši paní. Vychází z pradávného dionýského rituálního obřadu k vyvolání dobré úrody a plodnosti. Ačkoliv je dnes tammurriata ve velké oblibě, málokdo bohužel tuší, kde má kořeny.


Vaše hudba měla vždycky silná sociální témata. Sami tvrdíte, že pořád zpíváte moderní protestsongy. Co vás v současnosti nejvíc štve?


Na našem vztahu k sociálním tématům se nic nemění. Ve skladbě Temp Song si například bereme na mušku vyděračské pracovní smlouvy, v jiné – Scampia - což je stejnojmenná neapolská čtvrť, vysokou nezaměstnanost spojenou s kriminalitou a nezájmem státu s tím něco dělat. Zajímají nás také občanská práva v globalizované společnosti a zhoršování vztahů mezi národnostmi v Itálii.


Víme, že skupina E Zezi měla vyhraněné politické názory, což zřejmě souviselo s dělnickým prostředím automobilky, kde vznikla. Zpíváte pořád skladby od E Zezi?


V repertoáru jsme je měli dlouhá léta, dnes už hrajeme pouze vlastní, i když na skladbu Vesuvio od E Zezi na žádném koncertě nezapomeneme.


Na vaši hudbu mají zřejmě silný vliv tradiční neapolské karnevaly. Lze vůbec slovy popsat, jak takový neapolský karneval vypadá?


Festivaly v Neapoli dusí konzum a masovost, s tím se nedá nic dělat. Taková je doba, ale ve vnitrozemí, dál od turistů si svou tradiční, nekomerční podobu udržely. Třeba v malém městečku Avellino každoročně pořádají významný Festival of Montemarano. Trvá tři dny, v neuvěřitelné atmosféře se tancuje a hraje na ulicích a snad nikde jinde než tady neuslyšíte zvuk tanců tarantella montemaranese. A když se konečně dostanete do postele, stejně se vám do snů vkrádá tarantella. Ve skladbě Montemarano Dream jsme se pokusili popsat naše vlastní pocity z Avellino.


Od vaší první a poslední desky Lost Soul uplynulo hodně let. Proč nenásledovaly další? Neměli jste inspiraci? Nebo jste raději dávali přednost koncertům?


Ano, spíš jsme hodně koncertovali. Před pěti lety se k vydání alba už schylovalo, ale pak nastaly problémy s vydavatelem, přidaly se rozdílné osobní a umělecké názory, a protože jsme si chtěli udržet absolutní svobodu nad tvorbou, z nahrávání sešlo. Janus jsme si produkovali sami a nikdo nám do ničeho nemluvil, což je pro nás hodně důležité.


Album je velmi dravé a plné vášnivých hlasů. Překvapením jsou hosté. Mezi nimi se na albu objevila také nepříliš známá jména: Maurizio Caponeho a Nando Citarella. O koho jde? A vystupují s vámi občas na koncertech?


Pokud je to možné a najdou si čas, tak ano. Patří k nejproslulejším neapolským umělcům populárním po celé Itálii. Přátelíme se od šestnácti let a hodně jsme toho spolu prožili. Mauriziovi je blízký snad každý hudební styl, což nám vyhovuje.

JIŘÍ MORAVČÍK