VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Mám ráda v textech vyprávění a vtip, říká Radka Fišarová

Dalešice - Jméno zpěvačky Radky Fišarové je nesmazatelně spjato s šansony. Zahrála si a stále hraje Evitu, Edith Piaf, účinkovala v muzikálech Vlasy, Rebelové, Angelika, Dracula, nedávno v Romeovi a Julii. Sama přiznává, že Edith Piaf je víceméně její osud a šansony žánrem, v němž zúročuje léta práce.

11.8.2016
SDÍLEJ:

Radka Fišarová.Foto: Michal Hrubý

Na festivalu Petra Dvorského ukázala už v roce 2010, že šansony umí propojit se symfonickým orchestrem. Letos přijíždí znovu s jazzovým doprovodem. Program v dalešickém pivovaru 12. srpna okoření i hudbou z francouzských filmů.

Začínala jste s folkem a country vracíte se ještě někdy k tomuto žánru? A co vaše rodinné muzicírování?

Je pravda, že si už doma zpíváme naprosto výjimečně. Sestra zpívá v kapele, takže má také své hudební vyžití. Když si občas sedneme ke kytarám, je to dnes spíš svátek. Co se týká folku a country, jde o žánr stále mi velmi blízký a upřímně přiznávám, že připravuji takový program pro radost, který bude mít k této hudbě blízko.

Šanson a folk mají svým způsobem něco společného vypráví se v nich příběhy, nemyslíte?

Rozhodně ano. Možná by se mnou zastánci některého ze zmiňovaných žánrů nesouhlasili, ale přesným příkladem je, myslím, Jaromír Nohavica. Toho jsme celé moje dětství jezdili jako folkaře poslouchat na folkové festivaly. Dnes je spíš považován za šansoniéra. Přitom zpívá stále stejné písně. Asi to zároveň poukazuje i na fakt, že žánr není tak důležitý, když jsou text, píseň a interpret kvalitní.

Zpíváte si doma, popřípadě svému synkovi Oskarovi? Co a při jakých příležitostech?

S Oskárkem si zpíváme i vyprávíme. Umí spoustu říkanek. Máme rádi knížky. Čteme si a zpíváme každý večer před spaním. A kromě našich večerů má Oskárek spoustu zpívání ve školce, takže si muziky užívá dost. Ovšem musím dodat, že ho baví pouze jeho písničky. Když si začnu něco zkoušet do divadla, tak na mě křičí: „Maminko, nezpívej!"

Edith vrabčák z předměstí se hraje na několika scénách u nás i v zahraničí s vámi v hlavní roli. Rozeznáváte, kde zrovna Edith hrajete? Co všechna představení spojuje a v čem se liší samozřejmě kromě obsazení?

Toto představení vzniklo v režii a choreografii Libora Vaculíka a s hudbou Petra Maláska pro Komorní divadlo J. K. Tyla v Plzni. Dnes je to již patnáct let. Jde o nejdéle uváděné představení v historii plzeňského divadla. Od premiéry v souboru zůstalo pouze několik stejných tanečníků. Včetně té nejdůležitější osoby Zuzany Hradilové, mojí „druhé poloviny" Edith. Hrajeme také již přes deset let v Mahenově divadle v Brně, kde funguje také úžasný profesionální soubor. Tam jezdím opravdu moc ráda. Nicméně v Plzni se představení narodilo a myslím, že už to vždy zůstane nějak zaryto pod kůží. Jednoznačným pojítkem je odkaz samotné Edith Piaf a každé představení je jiné už proto, že večer co večer přináší svou energii jiní diváci. I po tolika letech je to pro nás vždy nové a myslím, že každé uvedení je pro nás za odměnu.

Jaké to je hrát jednu roli víc než deset let?

Pestré. Já i Zuzka Hradilová jsme se během té doby staly maminkami. A neminuly nás vedle Edith zážitky se spoustou jiných rolí. Hrály jsme Edith s virózami, s bolavým kolenem, přečkávaly jsme operace, ale prožily i spoustu radostí, zkrátka vše, co život přináší. Proto je to stále živé a aktuální. Nějak jsme do Edith se Zuzkou prorostly.

Myslíte, že vaše setkání s Edith byl osud?

Je fakt, že jsme s Edith Piaf narozené ve stejný den. Skutečnost, že jsem byla oslovena právě k této roli, za osudovou asi beru. Vážně mě nikdy dřív nenapadlo, že bych se mohla věnovat tomuto žánru. A najednou tu byl.

Není to někdy i trošku prokletí? Francouzské šansony se od vás zkrátka očekávají…

Je to vážně zvláštní. Nejprve jsem zpívala pouze country, pak mě zahltil muzikál a do toho se připletla Edith a začaly mě zajímat i šansonové písně. Edith mám opravdu jako nálepku, přestože se stále věnuji i muzikálu. S vynikajícím běloruským akordeonistou Aliaksandrem Yasinskim a Jazz4 jazz-kvartetem jsme začali hrát písně dalších francouzských interpretů a také začali psát vlastní skladby. Nic z toho by bez Edith nevzniklo. Vše má svou cestu, ale právě Edith byla na začátku té mojí šansonové. Mně nevadí, že se ode mě šanson očekává. Vůbec ne. Vždyť jsem na něm roky pracovala a stále se učím a pracuji.

Přes Edith jste se dostala i k další francouzské muzice kdy vás napadlo rozšířit repertoár o hudbu z francouzských filmů?

Francouzské filmy jsou zvláštní kategorie. Ve filmu se totiž může ozvat naprosto cokoliv. Někdo třeba nemá rád barokní hudbu, ale ve chvíli, kdy se objeví v určité scéně a vytvoří náladu, pocit, stane se najednou naprosto přijatelná. A potom, když skladbu vyjmete, už nevnímáte, jaký to je hudební styl, jen vnímáte emoci. Proto mám filmovou hudbu nesmírně ráda. A hudba ve francouzských filmech, zejména těch starších, je naprosto nezaměnitelná. Proto si skladby z nich rádi vypůjčujeme a uvádíme v repertoáru například hudbu z filmu Zvíře L´Animal, Amelie z Montmartru, Četník ze Saint Tropez…

Které francouzské filmy jsou vaše oblíbené?

Mám ráda komedie, i když takový Profesionál má také krásný příběh. Každopádně mě baví starší snímky jako Muž z Ria, Muž z Acapulca, Oskar, Piti Piti Pa… Mohla bych psát dlouhý seznam.

A oblíbený francouzský herec nebo herečka?

Mám moc ráda Pierra Richarda, vždycky hrál bláznivé komedie zároveň s nějakou myšlenkou, jak je tomu u filmu Hračka. Navíc jsem měla tu krásnou možnost se s panem Richardem osobně setkat a zazpívat mu. Byl to pro mě zážitek, je to noblesní pán.

Sama jste se pustila do textů co bylo hlavním impulsem? Postrádáte kvalitní české textaře?

Vždycky jsem zkoušela psát. Některé věci za mě nikdo nedokáže říct tak, jak je cítím já sama. Ráda bych psala textů víc, ale jsem jen občasný skladatel. Proto jsem ráda za spolupráci. Našla jsem báječnou textařku Alenu Kaclovou, se kterou již spolupracujeme na našem novém CD Rendez-vous, a také si občas vypůjčím nějakou báseň pana Jiřího Žáčka, našeho předního úžasného básníka. Jinak je pravda, že textaři chybí. Mám ráda v textech vyprávění a nějaký vtip a většina textařů, s nimiž jsem byla v kontaktu, nad něčím pláčou.

Zpíváte raději ve francouzském originále, nebo v rodné češtině?

Dlouho jsem měla na prvním místě francouzštinu. Dnes je důležitější, aby mi bylo rozumět u nás doma. Člověk má pak více co říci. I když francouzský originál také má stále hodně ke sdělení. Baví mě kombinace obojího, ale čeština mě táhne čím dál víc.

Po letech jste opět naskočila do muzikálu Evita, který odstartoval vaši kariéru. Jaký to byl návrat a v čem životní příběh titulní hrdinky dnes prožíváte jinak?

Vše je jiné. Libreto, režie, dokonce i hudba je trochu jiná. A také já jsem jiná. Doba je jiná. Když mi bylo dvacet, měla jsem pocit, že hraji sama sebe. Dnes se na ni dívám s lítostí a s vědomím, že se ani nedožila mého věku. Byla každopádně obdivuhodná, ale život jí utekl ve fofru. To je dobré ukázat. Na jedné straně Evita potvrzuje, že pokud si jdete dravě za svým, můžete toho dosáhnout, ale zároveň zjistíte, že vše má svoje oběti a daně. Každopádně jsem moc ráda, že mě Monika Absolonová do této role doporučila a že si ji mohu v divadle Studio Dva zahrát právě se svým dnešním smýšlením.

Máte ráda i české muzikály například Kleopatru nebo Tři mušketýry?

Mám ráda české muzikály, ráda v nich hraji. Myslím, že máme dobrou muzikálovou scénu, které vévodí Městské divadlo Brno i díky základně z JAMU. Je ale pravda, že mě občas mrzí, když se v některých rolích objevují lidé, kteří se zpěvem nemají nic společného. Někdy ani s herectvím, což velice snižuje snahu i profesi těch, kteří třeba muziku nebo herectví studovali. Diváci nejsou hlupáci a poznají to. Myslím, že se pak občas oprávněně cítí podvedení.

Na podzim měl u nás premiéru nový světový muzikálový počin Romeo a Julie. Nepřekvapilo vás obsazení do role chůvy?

Já měla velikou radost. Je to nádherná role s krásnou písní. Je sice pravda, že v představách čtenáře či diváka by asi chůva měla být baculatá a starší, než jsem já. Na druhou stranu Julii bylo šestnáct let, a chůva byla nejspíš její kojná tam už jsme si věkově s rolí chůvy blíž. Beru to tak a vnímám svou chůvu jako přítelkyni Julie, která jí může poradit a pochopit, ne jako její babičku.

Jak blízká je vašemu srdci hudba skupiny ABBA a muzikál Mamma Mia?

Doma jsme spíš poslouchali Beatles, i když ABBA nás samozřejmě neminula. Ovšem až muzikál Mamma Mia! mě na ni naladil úplně. Viděla jsem film i broadwayskou verzi a moc mě to bavilo. Největší zážitek mi ale asi přináší možnost si tento muzikál zahrát. Přináší roztomilý příběh pro všechny a hudba z něj je absolutně nadčasová. Řekla bych, že i české texty Adama Nováka písně českému divákovi ještě přiblížily. Samotné představení nás nesmírně naplňuje a baví a myslím, že moc baví i diváky.

Zdá se, že k přehrávání do rolí žen středního věku máte na divadle přirozeně nakročeno… Nebojíte se, že čím je herečka či zpěvačka starší, tím má méně hereckých příležitostí a adekvátních rolí?

Zatím si nepřipadám nijak stará, ale samozřejmě nikdo nemládne. Umění jít se svým věkem, a zejména v herecké či pěvecké branži, je někdy těžké, pro někoho nezvládnutelné. Opravdu se změní možnosti a větší prostor má další generace. Ocitnete se ve věku, kdy na mladé jste už staří a na staré ještě mladí. Ale to je přirozené. Když si uvědomíte, že vám není dvacet a máte tendenci si zoufat, je dobré se podívat kolem sebe a najít si dobrý vzor. Mým vzorem vždy byla paní Marie Rottrová, dáma, která je stále aktivní a krásná jako zpěvačka i žena. Vlastně bych si přála, aby se mi povedlo žít a stárnout na jevišti i mimo něj tak, abych také mohla jednou být pro někoho vzorem.

Nelákala vás někdy klasika a velký orchestr za zády?

Zpívala jsem v jednom představení v moderní opeře Montezuma v Národním divadle v Praze. Ale samozřejmě nikoliv klasicky. Byla jsem takové pojítko v čase vypravěčka. Operu nesmírně obdivuji, ale opravdu mě nikdy nenapadlo se ubírat tímto směrem. Co se týká orchestru, to už je trošku jiné. Už je to několik let, co jsme vytvořili program šansony symfonicky Paris… Paris…, kde jsme propojili šanson s klasikou. Ovšem časem se tento koncept trošku pozměnil a dnes vystupujeme se Sašou Yasinskim, akordeonistou, a jazz4 s repertoárem šansonovo-jazzovým před symfonickým orchestrem. S tímto seskupením jsme měli možnost odehrát již řadu koncertů například se Státním komorním orchestrem Žilina, s Filharmonií Hradec Králové, s Pražskou komorní filharmonií, Janáčkovou filharmonií Ostrava, Moravskou filharmonií Olomouc a řadou dalších.

Podle čeho si vůbec dnes role a tituly vybíráte? Rozhodujete se jinak než před založením rodiny?

Když jdu na konkurz, vždy se zajímám, zda je tam postava, role, o kterou bych se mohla ucházet. Aby seděla věkem a typem. Jinak si moc nevybírám. Většinu rolí, které jsem hrála, jsem získala přes konkurz. Doposud jsem měla pouze asi tři nebo čtyři nabídky, jinak vše přes výběr. A rozhoduji se jinak, pokud jde o nasazení. Dříve jsem klidně zkoušela dvě role najednou, a to bych dnes jistě nezvládala. Čas s Oskarem je moc důležitý.

Jak zvládáte skloubit kariéru a vaše vystoupení s mateřskými povinnostmi?

Zvládám. Být zpěvák či herec je povolání jako každé jiné, jen je to občas časově náročné. Každá profese má svoje. My se doplňujeme s partnerem (Jiří Hána) a pomáhají mi rodiče. Tatínek je v důchodu, tak máme hlídacího dědu.

Váš koncert na festivalu Petra Dvorského proběhne v dalešickém pivovaru. Oslovuje vás něčím specifická atmosféra pivovarů?

Rozhodně. Jsem patriot a pivo patří k pokladům naší země. Pokud mám možnost zavítat do těchto míst, s historií a duchem, je to pro mě veliká radost. Navíc pivo je senzační na hlas (usmívá se).

SIMONA POLCAROVÁ

Autor: Redakce

11.8.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační fotografie.

Mladá řidička byla pod vlivem drog

Petr Weiss
5

Sexuolog Weiss půjde k soudu v říjnu. Hrozí mu trest až šest let vězení

Slavnosti Tří kápí nabídnou hudbu, průvod či ohňostroj

Třebíč - I letos budou Třebíčští oslavovat bohatou historii svého města. Od pátku až do neděle se zde bude konat čtrnáctý ročník kulturně-společenské akce Slavnosti Tří kápí.

Květinová výstava se stěhuje ze školy na obecní úřad

Vladislav – Tradice květinových výstav je s Vladislaví spjatá. Trvá již od roku 2000, kdy výstavy začali pořádat členové místní organizace českého zahrádkářského svazu. Většinou zahrádkáři připravují dvě výstavy, jednu na jaře a druhou v létě.

Velká cena města Třebíče se poběží už po pětatřicáté

Třebíč – Rok se s rokem sešel a jeden z nejtěžších atletických závodů opět klepe na dveře. Velká cena města Třebíče má v sobotu na programu už 35. ročník. Tradiční závod vznikl ještě za okupace, v padesátých letech administrativně zrušený a v devadesátých znovu obnovený. 

Středeční nehoda na D1: Mladý řidič se nevěnoval řízení, a to ho stálo život

Vysočina - Dvacetiletý řidič se plně nevěnoval řízení, nezareagoval na vzniklou situaci, a to pro něj nakonec bylo osudné. Tragická nehoda se stala ve středu kolem půl páté odpoledne na 93,5 kilometru dálnice D1 ve směru na Prahu. Ke středu dodávky a nákladního auta došlo v místě, kde se jen pár minut před tím odehrála jiná dopravní nehoda.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení