V životě jste toho dokázala opravdu mnoho. Kdo vás v mládí nejvíce ovlivnil? Měla jste nějaký vzor?
Nevím, jestli jsem měla vzor, to se v 50. letech nenosilo. Tehdy žádné vzory nebyly. Vyrůstala jsem v rodině demokraticky orientovaného profesora literatury. Poprvé mě vyslýchala STB, když mi bylo šest – neměla jsem iluze, jak komunistický režim funguje. Tehdy přišli, vyházeli naši obrovskou knihovnu, vzali tatínka a my jsme nevěděli, kdy se vrátí. Když máte takové rodinné zázemí, tak za prvé jste pořád v knížkách a za druhé si uvědomujete, že ten svět je nepřátelský. Že to není to, co byste chtěli, aby bylo. Lehce jsem se učila, a pak mě v patnácti, k mému překvapení, tatínek pustil na žádost filmařů. Měla jsem metr dlouhé blonďaté vlasy a čtyřicet dvě kila, takže jsem byla vhodný objekt pro film. Točila jsem do svých čtyřiceti, a pak jsem přestoupila do diplomacie. Ale určitě jsem v rodině dostala takovou páteř, že se určité věci nedělají.

Četla jste knihu Rozmarná léta Jiřího Menzela o natáčení Postřižin?

O té knize jsem neslyšela. Mám to číst?

On v ní vzpomíná, že jste byla jiná než ostatní herečky, protože jste nikdy hraní nebrala tak vážně.

Nikdy jsem to nebrala vážně, protože jsem nikdy nestudovala herectví. Nikdy jsem herečkou být nechtěla, to nebyl můj sen. Já jsem chtěla být matematičkou, protože jsem měla talent na matematiku. To bylo vše, co jsem chtěla dělat. Matematiku jsem i studovala, ale pak přišla vojska Varšavské smlouvy a já jsem nemohla zůstat na univerzitě. A tak jsem celkem logicky přešla do divadla. Ale já jsem byla ráda, že jsem byla herečkou, protože v té nesvobodě byl vlastně divadelní svět takový demokratický. Poprvé rozhodovalo, kdo má talent a ne, kdo má stranickou knížku. Navíc se tam mluvilo velice otevřeně. Nikdy jsme nemluvili o divadle, vždy jsme politizovali.

V minulosti jste působila jako velvyslankyně v Rakousku a Polsku. Co vás v obou zemích překvapilo?

Ihned po převratu jsem přišla na velvyslanectví do Rakouska, které ještě nevěřilo, že se ty změny skutečně udály v Československu. Nevěřili, že komunisti opustili moc. Dnes jsou telefony, internet. Dneska je svět propojený, ale tehdy nebyl. Tehdy to bylo úplně jiné. Na druhé straně první rok stačilo, že jsem opakovala „Haló, Evropo, jsme tady!".

A v Polsku?

Když jsem jela v roce 2000 do Varšavy, tak už bylo Československo rozděleno. Ve Varšavě jsem byla už jako slovenská velvyslankyně, ve Vídni jsem byla jako československá velvyslankyně s Havlem jako svatozáří za sebou, to byla jiná pozice. V Polsku jsme už byli uprostřed naší snahy vstoupit do NATO a do EU, to znamená, že říkat „Haló Evropo" už nestačilo. To už byla více profesionální práce a méně nebezpečná než ta ve Vídni.

Čím byla práce v Rakousku nebezpečná?

Tím, že se otevřely hranice, najednou bylo mnoho věcí možných dobrých i zlých. Rakouské policejní síly měly přeplněné věznice našimi lidmi, kteří tam kradli, a to máte jako velvyslankyně na starosti. Pak začali Rakušané velkou kampaň proti našim atomovým elektrárnám. V roce 1992 jsem měla 128 dní obležené velvyslanectví. Šest měsíců jsem chodila pod samopaly do práce.

V roce 1999 jste kandidovala na prezidentku. Uvažujete, že byste v budoucnu kandidovala znovu?

Ne. Já jsem byla kandidátkou ve velice vypjaté situaci. Mladí lidé si uvědomili, že s Mečiarem nemají evropskou budoucnost. K volbám přišlo 86 procent prvovoličů a změnili politickou situaci. Umožnili vytvoření nemečiarovské vlády. Komunita mimovládních organizací, která stála za těmi mladými voliči, si řekla, že chtějí mít v prvních přímých prezidentských volbách kandidáta. A vybraly si mě. Byla jsem hodně aktivní v procesu získávání voličů a bylo pro mě v podstatě nemožné říci ne. Věděla jsem, že politická kampaň je veliká námaha, bez ohledu na to, za co kandidujete. Byla jsem první ženou, která v historii Slovenska kandidovala na prezidentku republiky. Věděla jsem, že nevyhraju, to dělalo situaci těžší. Představte si, že jdete do souboje, o kterém víte, že ho na 99 procent prohrajete, a vy musíte jít a vzbuzovat naději, že můžete vyhrát.

Co vás od kandidatury odrazuje?

Věk. Pak to, že už jsem prohrála, což pro slovenskou společnost znamená, že jsem to zkusila a prohrála jsem. Muselo by se něco stát. Někteří si myslí, že by prezident měl být takovou maminkou nebo tatínkem, laskavým, a neměl by brát plat, aby nám dával, protože my jsme ti hubení, chudí. Rozumíte? Já nejsem člověk, který souhlasí s každým. Nebojím se jít do konfliktu. A to ne všem vyhovuje. Ale já jsem nikdy nechtěla být "everybody´s darling". To není moje životní filozofie. Osm let jsem v politice a nemám už pochybnosti, kam patřím a co budu zastávat, jako náš nový pan prezident, který se teď vlastně učí zahraniční politice.

Loni se stala českou velvyslankyní na Slovensku bývalá první dáma Livia Klausová. Tento krok vyvolal v České republice značné rozpaky. Jaký je Váš názor na její jmenování do funkce velvyslance?

Já se musím postavit všem těm tendencím, které zpochybňují, že Livia Klausová může být vůbec něčím. A proti tomu byste se i vy, jako ženy, měly postavit. Za tím vším je takové to „Vždyť byla jen manželka, jak může být velvyslankyně?" Každá z nás může být. Proč ne? Proč může být bývalý premiér nějakým velvyslancem a manželka prezidenta nemůže být? Může. A paní Livie Klausová je vysokoškolsky vzdělaná žena. Pokud někdo argumentuje, že není profesionální diplomat, ano, ale spousta zemí posílá neprofesionální diplomaty.

Takže nemáte o schopnostech Livie Klausové jako velvyslankyně pochybnosti?

Já jsem si kladla otázku, jakou politiku bude hájit. Protože velvyslankyně nesmí prosazovat svoje názory, je to úřednice a má vykládat a hájit názory své vlády a prezidenta. Váš prezident a vláda je dnes proevropská. A ona byla manželkou antievropského politika. Na tuto otázku jsem ještě nedostala odpověď.

Některé politické strany v ČR chtějí zavést kvóty na ženy v politice. Myslíte si, že je to potřeba?

Já nejsem nadšená kvótami, protože pak jakoukoliv pozici žena získá, tak jí můžou říct: Ty jsi kvóta. V mé politické straně jsme měli kvótu 30 procent, dodrželi jsme ji – ale na nezvolitelných místech. Mě kvóty nezajímají, zajímá mě jiná věc, a to solidarita mezi ženami. Mnohokrát jsem se přesvědčila, že když se ženy dostanou na vysokou pozici, pak říkají, proč já bych pomáhala jiným ženám, já jsem se probila sama, ať se taky probijí samy. Chybí tam solidarita. Třeba u novinářek je to obzvlášť, že bojují o přízeň samce – šéfredaktora. A jsou schopné potlačit svou konkurentku, aby se zalíbily samci. To já nesnáším. To už nechme zvířatům. A druhá věc, která mě zajímá – já chci, aby byly ženy v orgánech, které rozhodují. Takže v politických stranách mě zajímá, jestli jsou ženy ve vedení a jestli jsou solidární.

Jste autorkou několika knih a publikací. Pracujete momentálně na nějaké knize?

Ano, pracuji na dvou věcech, nicméně, jelikož se zranil můj zeť, tak jsem musela práci odložit – protože moje dcera má dvě malé děti. Takže teď jsem chůva.

A čeho se ty práce týkají?

Jedna kniha se týká kulturního rozhledu, jmenuje se Vademecum kulturního Slováka. Je to takový můj systém sedmi věcí, které byste měIi v kultuře znát, a to když znáte, tak už máte nějakou úroveň. Dále chci napsat esej o střední Evropě.

Angažujete se momentálně ještě někde jinde než v politice?
Vrátila jsem se do mimovládního sektoru, založila jsem dvě organizace, jedna se jmenuje Via Cultura a druhá Institut pro kulturní politiku, což je první think-tank o kulturní politice. Už jsme vydali dvě čísla časopisu Kultúrný kyslík, to je taková kritická analýza kulturní politiky.

Na co se vás lidé neptají a na co byste chtěla, aby se Vás zeptali?

Otázek, na které se mě neptají, je několik. Například, jestli věřím v boha. To se mě nikdy nikdo nezeptal, a přitom já jsem křesťanská politička. Co si myslím o životě, jak má skončit život. Jestli o konci života můžeme rozhodovat.

Kristina Hrbková, Lucie Kůsová