Jak vám zní, když se o vás mluví coby o jednom z největších českých klavírních talentů?
Mám-li být upřímný, tak sám vůbec nevím, že se o mně něco podobného píše. Ačkoliv zní takovéto označení velmi příjemně a lichotivě, řekl bych, že je třeba jej brát s velikou rezervou. Především z toho důvodu, že v současné době najdeme v naší zemi obrovské množství velmi schopných a talentovaných pianistů, o kterých se možná v žádných novinách nedočtete, avšak jejich schopnosti jsou opravdu výjimečné a mají za sebou mnohem výraznější úspěchy, než je tomu v mém případě. Právě proto je třeba k podobným formulacím přistupovat s velkou obezřetností a nadhledem.

Prý hrajete na klavír už od pěti let. Co vás na něm tehdy tak uchvátilo?
Nemůžu říct, že bych byl klavírem hned od počátku nějak výrazně uchvácen. Můj vztah k hraní se budoval postupně a to především díky úžasnému přístupu paní učitelky Kucharské, do jejíž třídy jsem chodil na třebíčské ZUŠ. Zásluhou jejího přístupu k hudbě a k práci na skladbách, a také některých úspěchů, které přicházely v rámci soutěží, jsem se postupem času čím dál více začal zabývat myšlenkou studovat hudbu i dále.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se jednou chtěl živit hudbou?
Nedokážu si přesně vybavit moment, ve kterém bych si řekl, že chci studovat hudbu. Jak jsem se zmínil v předchozí odpovědi, toto rozhodnutí se ve mně utvářelo postupně, ale pokud bych měl být konkrétní, definitivní rozhodnutí přišlo asi v mých třinácti letech.

Takový běžec má většinou jasný cíl, chce zaběhnout závod v určitém čase. Jak to máte vy coby klavírista, dají se vaše cíle vůbec změřit?
Měřit umění tak, jako se to dělá ve sportu, dle mého názoru rozhodně nelze. Především z toho důvodu, že cílem umění by mělo být zcela něco jiného, než „doběhnout do cíle“. Umělec by se měl snažit poskytnout posluchači maximální zážitek z interpretované skladby a mělo by mu jít spíš o co nejjasnější vystižení autorova záměru a dané atmosféry, než o dosažení „nejrychlejšího času“. Cílem umělce by dle mého mínění měla být snaha přenést na posluchače do co největší míry radost ze samotné hudby.

Na klavír hrajete vážnou hudbu, která nepatří zrovna mezi mainstream. Jak ji mezi lidmi zpopularizovat?
Vážná hudba bude samozřejmě vždy žánr pro užší okruh posluchačů, než zmiňované žánry mainstreamové. Je to také proto, že na koncert klasické hudby posluchač nemůže přijít čistě za účelem zrelaxovat. Jakmile ji začne vnímat čistě jako kulisu, přestane nám dávat smysl. A lidí, kteří chtějí přijít na koncert, na kterém se budou nuceni zamýšlet nad obsahem, jenž interpretovaná hudba vyjadřuje, nebude asi nikdy tolik. Úkolem interpretů však je pochopit hudbu do takové míry, aby ji pak byli schopní interpretovat s maximálním pochopením a radostí, a umožnili tak posluchači najít její kouzlo, i když jej třeba nebude schopen objevit hned na první poslech.

Kolik hodin denně je vůbec klavírista schopný cvičit?
Množství nacvičených hodin není v mém případě nijak stálé. Pokud mě čeká nějaké důležité vystoupení nebo soutěž, strávím u klavíru klidně i osm hodin, někdy se však člověk jen udržuje ve formě, a tak u nástroje neprosedí zdaleka takové množství času. Velmi důležité je totiž nejen to, jak dlouho člověk cvičí, ale především jak cvičí efektivně a jak se dokáže při hraní koncentrovat.

To chápu, ale osm hodin není zrovna málo… Napadá mě, co na to říkají sousedi?
Musím říct, že jsme měli vždy na sousedy v tomto ohledu velké štěstí. Samozřejmě se našli i takoví, kteří měli k mému častému cvičení značné výhrady, ale povětšinou jsem se setkával s milými reakcemi. Někteří z našich sousedů dokonce navštěvují mé koncerty, což mě samozřejmě velice těší.

Váš otec pochází z Libanonu, vy po něm máte poněkud netypické jméno. Neměl kvůli němu v dnešní vyhrocené době nějaké potíže?
Já osobně jsem se přímo s žádnými negativními reakcemi lidí nesetkal. Lidé, s nimiž se potkávám, se spíše zajímají, odkud to jméno pochází, jak široké máme v Libanonu příbuzenstvo a tak dále. O žádných problémech spojených s naším jménem tak naštěstí mluvit nemůžu.

Když už jsme u Libanonu, má na vás tamní hudba nějaký vliv?
Ačkoliv arabskou hudbu občas rád poslouchám, nemůžu říct, že by mě nějak inspirovala. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v Česku a do Libanonu jezdím pouze na návštěvu za příbuznými, mám rozhodně o mnoho bližší vztah k hudbě evropské.

Co tedy hrajete a posloucháte nejraději?
Pokud bych měl vybrat to, co hraji nejraději, tak je to asi hudba Chopina, Rachmaninova a Skrjabina. Co se týče hudby, kterou poslouchám, musím říct, že ačkoliv se s klasickou hudbu setkávám denně při vlastní práci, dokážu si jejím poslechem i velmi dobře odpočinout. Právě proto poměrně často poslouchám právě tento druh hudby.

Loni jste se dostal na JAMU, kde studujete hru na klavír. Jak vás studium naplňuje?
Ačkoliv jsem na JAMU nastoupil teprve v říjnu a asi je předčasné cokoliv hodnotit, mám velké štěstí, že mohu studovat ve třídě MgA. Heleny Weiser, s níž si velmi dobře rozumím jak po stránce profesionální, tak i lidské, což je pro mě osobně velmi důležité. Právě hodiny s ní mi již během prvního půl roku studia daly velmi mnoho, a proto zatím vše naplňuje mé očekávání na maximum.

Loni jste obdržel Nejvyšší ocenění kraje Vysočina. Co pro vás podobné ceny znamenají?
Nejvyšší ocenění kraje Vysočina, jež jsem měl tu čest získat v minulém roce, má pro mě velkou cenu a to především proto, že takovéto vyznamenání je pro člověka, ať už se pohybuje v jakémkoliv oboru, velkou motivací do další práce. Musím říct, že pro mě osobně bylo předávání ocenění kraje Vysočina velmi milou událostí, na níž jsem měl tu čest potkat a seznámit s mnoha zajímavými lidmi.