„Správná filmová hudba by vlastně neměla být slyšet a upozorňovat na sebe. Tady to platilo dvojnásob," říká o hudbě k novému filmu šestatřicetiletý skladatel.

Nejde o vaši první filmovou práci. V čem je hudba k filmu Záblesky chladné neděle jiná?

Požadavek zněl, aby krom klasické podpory dějové linky hudba neustále zneklidňovala a utvářela pocit mnohoznačnosti u jednotlivých postav. Pro udržení napětí bylo stejně důležité pracovat s tichem a zvukem, který má mimochodem v tomto filmu s hudbou k sobě hodně blízko. Některá místa jsou schválně dělaná tak, aby nebylo úplně zřetelné, co je ještě hudba a co zvuková složka filmu. Někdy jsem naopak pracoval s hudbou jako se zvukem.

Jak se vám skládalo?

Byla to krásna práce a musím se přiznat, že i veliká profesní zkušenost. S režisérem Ivanem Pokorným jsem se v minulosti pracovně potkal již dvakrát při práci v televizi. Od začátku byl z jeho strany kladen důraz na jakousi stylovou čistotu, která se v našich vodách poslední dobou moc netočí. Každý žánr funguje na trochu jiných pravidlech a tady bylo jasně definováno, že děláme komorní psychothriller, který je postaven na větě „nikdo není tím, kým se zdá být".

Řekněte něco bližšího o nahrávání.

Vzhledem k tomu, že se vlastně jedná o příběh čtyř postav a jejich nejednoznačných vztahů, bylo také od začátku jasné, že hudební doprovod nesmí být příliš „velký" ani co se týče instrumentace: Komorní orchestr, klavír a kytara. Tu jsem si s radostí a určitou nostalgii nahrál sám. Před lety jsem docela dost hrával, ale dnes hlavně skládám, takže bohužel nemám moc času na cvičení. Stejně to mám s dirigováním, už se věnuju pouze vlastním věcem.

Kolik času vám zabere hudba k takovému filmu?

Práce na hudbě k Zábleskům trvala asi dva měsíce, včetně nahrávání a výsledného mixu. Ale pracoval jsem v té době paralelně ještě na dvou divadelních hudbách.

A vaše pocity z hotového díla?

Musím se přiznat, že na každé premiéře docela trpím. Ať už je to živé provedeni skladby, divadelní hudba, nebo filmová projekce. V obou posledně jmenovaných příkladech v tom však člověk alespoň nejede sám, ale je jedním z mnoha, kteří se snaží o výsledek, takže je alespoň trochu chráněn pocitem smečky. Na premiéře Záblesku mi převážnou část filmu v hlavě běželo „tady bylo to místo, o které jsme se strašně dlouho přeli s režisérem, Ježíši tady je ta hudba nějak divně smíchaná, nelezou ty violoncella z toho nějak moc, nebo jim jen špatně hraji zadní bedny v kině, tohle jsem nahrával ten den když…" a tak dál. Když se něčemu věnujete hodně intenzivně a rozeberete film takříkajíc na atomy, už nikdy nemůžete prožít stejný zážitek jako publikum, které to vidí poprvé… V podstatě to mám ale u své práce tak, že jsem v tomto ohledu dost „krkavčí otec". Jak něco udělám a dokončím, tak už se mi o to vlastně nechce vůbec starat. Nejzajímavější je doba, kdy to vzniká, pak už mě to moc nezajímá a když má člověk štěstí, může to i žít vlastním životem. Zatím chci spíš koukat dopředu.

Film Záblesky chladné neděle třebíčské kino Pasáž promítá od 12. do 14. listopadu. Více o filmu na: www.denik.cz/film