Příjemná irská hospůdka Lucky´s uprostřed třebíčského Židovského města je zřejmě posledním místem, kde byste očekávali nějaký koncert. Je totiž tak malá, že když je plno (a to je většinou), i obsluha má často problém proplést se mezi stoly. Ke správné irské atmosféře ale hudba patří. Především živá. Majitel Lukáš Dvořák se tak rozhodl koncerty ve svém pubu pořádat. A ono se to povedlo.

Dobře, vejde se sem jenom nějakých 30, možná 40 posluchačů, ale to vůbec nevadí, spíše naopak to atmosféře pomáhá. Hned několik koncertů už zvládl v Lucky´s odehrát Ir Travis O´Neill. Zdejší prostředí si za svých pár návštěv stihl velmi oblíbit a publikum si na oplátku oblíbilo jeho. Poslední koncert tu odehrál loni na podzim a jak jinak bylo narváno. Irský hudebník se do Třebíče znovu chystá už zítra (v sobotu 22. března), Travis O´Neill and His Cardinal Sins vystoupí po deváté na Béčku.

Na konci minulého koncertu jste říkal, že kdybyste mohl, budete v Lucky´s bydlet. Čím to je, že se vám tady tak moc líbí?

Cítím se tady pohodlně. Velmi pohodlně. Narodil jsem se v hodně malé vesničce, kde žije asi osmdesát lidí, a když jsem tady, připadám si jako doma. Lidé tady jsou pro mě jako rodina, cítím se příjemně s Lukášem, samotným pubem i všemi okolo. Mám tu vždy takové zvláštní a neobyčejné pocity a je to pravda, víte? Nejsou to jenom nějaké opilecké žvásty (směje se).

Vůbec tedy nevadí, že je to tady tak maličké?

Nyní už vyprodáváme mnohem větší místa, ale pro mě osobně to není žádný problém. Kdybych měl jednou hrát v O2 aréně a potom přijet sem sám s kytarou, cítil bych se pořád pohodlně. Každý chce hrát na velkých místech a pro celou kapelu to tady je opravdu stísněné, ale já bych tady mohl hrát nonstop.

Žijete v Praze, proč jste s vlastně usadil zrovna v Česku?

Kvůli mé ženě Martině. Na Česku je ale skvělé, že je uprostřed Evropy. Můžu odjet hrát do Francie, Itálie, Rakouska a za chvíli jsem zpět. Navíc mám Českou republiku rád, v mnoha věcech je podobná Irsku.

V čem například?

Doma je doma, ale vy máte podobný přístup k životu jako my, máme i podobnou kulturu nebo historii. Nás obsazovali Angličané, vás Sověti. Když se bavím s Čechem, často si rozumíme, protože jako národ jsme zažili podobné věci.

A jak vyznívá porovnání Irska a Česka z pohledu muzikanta?

Je to podobné, ale drobné rozdíly se najdou. V Irsku lidé chtějí vidět, že na koncertě do toho dáte celé srdce a budete u toho potit krev, chtějí vidět vaše pravé já. Když v Británii přijdu do hospody a řeknu, že jsem zpěvák a songwriter, bude tam šedesát podobných lidí. Tady přijdu do Lucky´s a budou tu možná dva takoví. Na druhou stranu je to horší s domluvou, mluvím totiž velice špatně česky.

Podobně jako vy začínal i Glen Hansard, když hrával na Folkových prázdninách pro pár lidí. Jaký názor na něj máte?

Není můj oblíbený hudebník, ale jsem hrdý, že je od nás. Mám k němu velký respekt, je skvělý zpěvák, kytarista, songwriter a také nám dalším trochu prošlapal cestu. Přece jenom mám ale radši Markétu Irglovou. Ta je pro mě upřímnější hudebník než většina lidí, protože hraje opravdu to, co má v srdci.

Koho dalšího z českých interpretů si čas od času rád poslechnete?

Nemusím popové kapely jako je třeba Nightwork, naopak hodně se mi líbí třeba Dan Bárta, to je hodně silný zpěvák. Rád jsem měl také Pavla Bobka, byl jsem jednou na jeho koncertě a hodně to pro mě znamenalo. Absolutní číslo jedna ale pro mě je Matuška. Když ho slyším, vždycky úplně žasnu.

TADEÁŠ MAHEL