Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Je to jako v pohádce. Kdybyste na začátku srpna dělali dotazníkový průzkum na téma „Účinkování Třebíče v MSFL", padaly výroky v podobném duchu: „Třebíč je ve třetí lize nováčkem, nebude to nic jednoduchého. Důležité je chytit začátek a získat sebevědomí, že tým za soupeři nezaostává. Cílem je zabydlet se v soutěži a nedopadnout jako Žďár, který se v MSFL loni velmi dlouho rozkoukával."

Jenže realita předčila očekávání. V tom pozitivním smyslu. I fotbalisté Horácké Slavie pocítili okamžitý skok o soutěž výš, ale ve druhé třetině podzimu přišel velký zlom, jenž se v listopadu změnil prakticky v euforii.

„Moje hodnocení zápasů začalo být dost podobné. Už nějaká tři čtyři kola před koncem podzimu jsem říkal, že jsme získali bodů víc, než jsme čekali. Řada zápasů měla společného jmenovatele, dokázali jsme zvládat vyrovnané duely. Takové, co rozhoduje jedna, nebo první vstřelená branka," tvrdí třebíčský trenér Libor Zelníček.

O tom, že psychická odolnost a zdravé sebevědomí rozhoduje zápasy, by se nadala napsat pořádně rozsáhlá diplomová práce. Na vlastní kůži to pocítili i Třebíčští. Start je totiž nezastihl v tom nejoptimálnějším rozpoložení. Vše odstartovala smolná porážka se Zábřehem po „darované" penaltě v závěru, potom přišla prohra na hřišti tehdy favorizovaného Prostějova. Po vydřené výhře s Hulínem přišel uklidňující bod s Hlučína. „To byl jeden ze zápasů pravdy, protože Hlučín byl zrovna poslední. Měl ukázat, jestli je to jeho reálná síla, nebo ne," říkal Zelníček.

Doma s exligovou Opavou neměla Třebíč co ztratit, ale nálada přece jen dobrá nebyla. Pět zápasů a čtyři body.

Víra v lepší průběh však nechyběla, obrat nastartovalo devět bodů ze tří venkovních zápasů. V důležité fázi HFK navíc zvládl vždy náročné (a mezi řadou týmů krajně neoblíbené) anglické týdny a najednou začalo všechno vycházet.

V té době dokázal svůj smysl pro cit právě i Zelníček. Šutéra Petra Svobodu stáhl z hrotu útoku do zálohy, čímž vyztužil střed pole. Pomohl tím defenzivě, v útoku se chytil Jiří Zifčák.

Ve druhé třetině podzimu byla Třebíč stoprocentní, celkem neprohrála sedm zápasů v řadě. Z podpalubí se vyhoupla na výsluní a přišla změn chování v kabině.

„Najednou jsme začali sledovat onlajny, jak hraje Opava, dostali jsme se na dostřel postupové první pozici do druhé ligy. A proč si nedat takový cíl? Národní ligu hrála už podstatně menší města, někdy dokonce vesnice. V podstatě jsme se dostali do stejné situace jako Znojmo (HFK Třebíč má s jihomoravským klubem už léta dobrou spolupráci pozn. autora), se kterým také nikdo nepočítal, a najednou hraje první ligu. Zázraky se dějí," připomíná Zelníček a dodává s úsměvem: „Možné je všechno. Na městě by se jim to ale asi moc nelíbilo, kdybychom znova postoupili."

Stačilo málo a Třebíč mohla být dokonce po šestnácti zápasech první. Kdyby v sobotu v Zábřehu pět minut před koncem netrefil Havránek jen tyč…

S jídlem roste chuť, v třebíčském případě se však musí dávat pozor, aby se nezalkla. „Doteď jsme byli možná často podceňovaní. Na jaře se na nás soupeři určitě dobře připraví, musíme nadále poctivě pracovat," uzavírá Zelníček.